Přemýšlím

Zdravím a pozdravuji všechny, kdož čtete můj blog. Myšleno maminku a pak Vás, mí drazí náhodní internetoví návštěvníci. Dneska jsem přemýšlel. Ano, vy kteří máte na jazyku něco ve stylu "ty jsi přemýšlel?", to je něco jako "ty jsi četl?". Zamyslel jsem se nad tím, jak nás některá slova ovlivňují. Stačí jedno jediné a jste s rozumem v koncích nebo se zarazíte a nemůžete se pohnout. Srdce vám buší, ruce se potí a ať děláte svou práci sebelépe, tak prostě nejste schopni dosáhnout dobrých výsledků. S čím to vlastně všechno souvisí. Povím vám slovo, které už od malička děsí mě. Ale postupně.
U nás v práci si vymysleli báječnou věc. Jmenuje se to Benchmark neboli výkonnostní test. Tento spočívá tom, že plníte různé úkoly v podobě práce na stole při dealování. Například z rulety máte co nejrychleji načipovat 100 žetonů, nebo ukázat že umít točit kuličkou kolem kola 4-7, 8-11 a 12-15, pak nějaké katování a počítání sázek+výplaty. No a nejlepší sice nic nevyhraje, ale bude dobrej. No a i já jsem se zúčastnil. Nejsem nikterak soutěživý typ, nicméně jsem musel. Pravda nebyl jsem na sebe moc pyšný. Dokonce jsem zvažoval i variantu odchodu do předčasného krupiérského důchodu. Pokud bude sebekritický, tak jsem se neproslavil v žádné disciplíně. Já, vítěz místního závodu krupiérů loňského roku (to se nechlubím, to je prostě fakt). No ale co jsem tentokrát předvedl. Nicméně jsem se pořád držel hesla I Mistr tesař se někdy utne nebo Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra a nebo Nemusí pršet, hlavně ať je hezky. A taky Není důležité vyhrát, ale nebejt poslední. Benchmark jsem měl tedy "úspěšně" za sebou, ale pořád jsem si lámal hlavu, jak to že mi to nešlo. Dejte mě na stůl (myšleno ke stolu, to se tak říká mezi námi krupiéry) a já budu dealovat. Ne na darmo jsem jeden z lepších a hojně používaných krupiérů na těžkých a dlouhých hrách (až to člověka kolikrát s..e, jak je dobrý). Dokonce i tréninkový instruktor se mě tázal, kterak je možné, že z deseti sázek spočítám správně tři a ještě je špatně vyplatí. Nakonec jsem si to zdůvodnil. Jsem prostě trémista.
Určitě všichni znáte stavy, kdy se připravujete na sprint stovky. všechno je OK, dokud nepřijdete na plac. Pak začnou někteří závodníci běhat a vy jste cím dál nervóznější. nakonec zakleknete do bloků, ruce spocené až po půlky a vůbec se vám do toho nechce. Ozve se 3, 2, 1, START. Tak a jsme u toho. To je přesně to slovo, které mě drtí. Nejsem soutěživý typ, jak už jsem psal, ale když se o něco jedná, tak chci být první. Problém je že všechny možné soutěže začínají slovem START. Možnou obměnou je slovo Teď, ve vojenské terminologii hojně používané Vpřed. Každé z těchto slovíček mě promění na klepajícího se jedince, který má problém udržet v hlavě soustředění, v hrudníku srdce a pod kontrolou vyměšovací ústrojí. Ono to ještě možná až tak strašné slovo není, ale když si pod tím představím, že musím něco dělat na čas (například do půl minuty spočítat náročnou sázku) a ještě k tomu vás do toho trenér povzbuzuje motivační větou (například dělej už jen 18 vteřin), tak vás nejen zmate (já v tu chvíli víc přemýšlím nad tím kolik času jsem to vlastně ztratil a jestli po těch několika vtřinách co nad tím přemýšlím neuběhlo víc), ale hlavně zarazí postup vašich myšlenek a vy si jen v rychlosti vyčistíte hlavu a řeknete si to je debil, tak ještě jednou. Načeš vás zdrtí zpráva ve stylu Ještě deset (jsem opravdu rád že tady nepočítá až do konce). A tohle všechno začne se slove Start (teď, či vpřed)
No ale abych to neprodlužoval. Po ukončení prvního testu výkonnosti jsme zahájili druhý. A tu já jsem se svěřil svému trenérovi se svou chorobou ze slova start a ze všeho, co je třeba činit na čas. I nastoupil jsem na svou nedobře vykonanou disciplínu počítání sázek a jejich výplaty. Trenér mě ujistil, že to není na čas a dokonce mi sám řekl, že si mám odkrýt sázku přikrytou papírem (taky fajn situace, když vás ten jantar napíná, drží v jedné ruce stopky, v druhé papír na sázce, třikrát se zeptá, jestli jste připraveni a pak spustí to svý START). Zkrátka a jasně Odklápěl jsem sázky jednu za druhou a počítal a vyplácel jak na běžícím pásu. Dokonce si myslím, že bych i ten pás zvládl. A to všechno jen kvůli jedinému slovíčku. No řekněte, koho z vás děsí slovo start, tak jako mě. Poctivě všichni ruku nahoru. Tak zatím ahoj.

Obhajoba

Tak jsem se vrátil z dobvolené a říkám si: "dlouho jsi nic nenapsal." Jenže jsem nebyl schopen vymyslet rozumné téma. Kromě několika smutných událostí, se nic zvláštního nestalo. Jenže pak jsem si vzpomněl na rozhovor vedený s jedním človíčkem u nás doma v Čechách. Když jsem se zmínil o svém zaměstnání, tak mi řekl: "Á, ty okrádáš lidi." Ponechme bokem, že je to čerstvý policista a zaměřme se trochu na téma Jsou krupiéři zloději?
Prvně si rozeberme pojem Krádež. Moje definice krádeže je (upozorňuji, že je to jen moje definice a můj názor a nikomu ho nenutím) - Krádeží se považuje čin, při kterém je osobě cizí či blízké odebrán hmotný majetek nebo finanční majetek bez vědomí osoby cizí či blízké. Pojem hmotného majetku je doufám všem jasný. Jelikož majetek nehmotný se krade dost těžko. Představme si třeba láskou zhrzenou osobu, která praví ku svému nezbednému protějšku jenž jí opustil: "Ukradl jsi mi srdce." Toto samozřejmě nemůže být považováno za krádež neboť pokud by tak opravdu někdo učinil a tetnto čin by byl kvalifikovaný jako krádež, pak by okradená osoba horko těžko mohla něco vyčítat, neboť její srdce by pavděpodobně tou dobou tlouklo v úplně jiném těle. Ale vraťme se k pojmu krádeže. Takováto definice nám umožňuje určit člověka, kterýžto se živí kradežemi jako zloděje. Tato slova spolu zdánlivě nesouvisející (říkáme krádež a zloděj, nikoli kraděj, kradač nebo kradoun) jsou odpovědí na neoprávněné nařčení mé osoby zlodějem, či člověkem, který odkrádá lidi. Neboť dle definice je tato činnost prováděná BEZ VĚDOMÍ osoby cizí či blízké.
No a jak to chodí v kasínu? Tam přijdou lidé, dobrovolně mi předají finanční obnos (což je jinak řečeno dar), já jim za to dám kulaté placičky v úplně stejné hodnotě (což je v tuto chvíli výměna) a tito lidé nakládají s vyměněným zbožím, tak, že jej vsadí na určité hře a očekávají výhru. Já jsem pouhým zprostředkovatelem jejich štěstí.
Abysme se pochopili. Já tady neobhajuju svou práce, jako boží poslání nebo užitečnou. Jen se necítím být zlodějem. To je snad férová obhajoba.
Pravdou zlůstává, že Kasína, sázkové kanceláře nebo herny, všechny tyto společnosti těží na lidské touze po hazardu. Úmyslně zde neuvádím, že tyto společnosti těží na lidské hlouposti. Hazardovat neznamená být hloupý. Jak už jsem se zmínil kdysi, kasína navštěvují lidé všech typů. Všechny tyto typy lidí však mají stejnou šanci vyhrát nebo pohrát. Nemálokrát se mi stalo, že člověk zkušený prohrával libru za librou a člověk nekušený přijde s deseti librama odnese si tísícovku jen to hvízdne. Všechno je to jen o štěstí.
Tak tolik k mé obhajobě. Paradoxně jsou lidé, kteří mě nazývají zlodějem a pak přijdou do kasína, vyhroujou nějakou ty korunu a ani je nenapadne říct, že jsem je obdaroval penězma, že jsem vlastně taková charita, která dává víc peněz za míň. Ale tak to není. Prostě lidé přijdou vyhrajou nebo prohrajou.

Výlet na nejvyšší horu Anglie

Expedice Scafell Pike aneb tři dny Kondora aneb to, že nemá ani tisíc metrů, neznamená, že není nejvyšší.

Nepatrně dlouhý název, ale já jsem přesvědčený, že přesně vystihuje celý ten výlet. No a jak to všechno začalo?

Jednoho dne, tuším že to bylo 27. června 2009, jsem si ke své hrůze uvědomil, že jsem líný a že vůbec nic nedělám. Tak trochu tomu pomohly knížky Zdeňka Šmída Proč bychom se..... Kdo ty knihy zná, určitě mi dá za pravdu, že po jejich přečtení se musí každý cítit jako nehorázný lenoch. Naštěstí nejsem ještě docela ztracený a tak jsem se rozhodl, že se vrátím do dob svého mládí, kdy jsem s nejlepším kamarádem téměř každý víkend (většinou první v měsíci) vyrážel obtěžkán batohem na vandr. Tentokrát jsem využil vyjímečných tří dnů volna (těch opravdu nemám mnoho) a rozhodl se, že zdolám nejvyšší horu Anglie Scafell Pike v Lake Districtu. Zavolal jsem proto kamarádovi Robertovi do Bradfordu a nastínil mu plán. Tento otrlý a britskými větry (myšleno počasí) ošlehaný rodák z Čech byl mým návrhem nadšen a domluvili jsme se na detailech příští týden. Já, nadšený vyhlídkou na výlet, jsem neváhal a v pondělí nakoupil věci potřebné pro turistiku. Stan, batoh, vařič, lékárnu a čelové světlo. Ostatní výbavu mám, neboť mi něco "málo" zůstalo z dob, kdy jsem sloužil vlasti. Okamžitě po nákupu jsem volal Robertovi a ten mě zdrtil zprávou, že je na Antibiotikách a že tudíž jet nemůže. Nejprve jsem se naštval, že si klidně vyjede na dovolenou sám, ale později mi došlo, že na antibiotikách znamená, že je nemocný. Zavolal jsem mu ještě jednou a omluvil se. Nicméně toto nemohlo mou touhu výletničit nijak ohrozit. Byl jsem odhodlaný zdolat Scafell Pike nezapomenutelným solovýstupem. Proto jsem po zbytek dne sháněl knihy, informace, mejly a telefony na Messnera. Dostal jsem pouze informace, kde najdu knihy a že si je můžu objednat mejlem nebo telefonem. No nic. Messner se taky nikoho neptal. Zdolám Scafell bez pomoci.

O svém výletě jsem se zmínil také v práci a holky na recepci mi řekli, ať se zeptám Stasyse. Tento rodák z Litvy se okamžitě chytil a nabídl se, že pojede se mnou. Inu, říkám si, každý šerpa dobrý a tohle monstrum, které vypadá jako kříženec Yettiho a buldozeru mi bude na výletě příjemným společníkem. Sdělil jsem proto informace a detaily a domluvili se, že v pátek ráno vyrazíme.

Čtvrtek odpoledne jsem balil a připravoval věci na cestu. Zjistil jsem, že se mi do nového batohu vejde nový stan i všechno ostatní, včetně jídla a nemusím nic přivazovat po stranách batohu. Takto obtěžkán jsem vyrazil večer na svou poslední noční směnu. Cestou jsem dokoupil toliko potraviny potřebné k putování po horách a v práci je vložil do batohu. A hle, první závada. Při utahování šňůrky batohu mi praskly oba plastové držáky špagátu. Nevím přesně jak se tomu říká, ale je to taková ta věc, co by měla držet špagátek utažený. Nu což, z toho se nestřílí a pokud je to jen batoh, tak ho půjdu po výletě vrátit. Mé nadšení z cesty to však nijak neoslabilo. Se Stasysem jsme domluvili sraz u něho doma hned, jak mi skončí směna, což bylo o páté hodině.

V pátek ráno v pět třicet jsem seděl u něho a popíjel Whisky z takové skleničky, že zkušený pivař, kdyby měl v takové sklénce pivo, pil by ho ještě večer. Po více než půl lahvi, jsme byli odvezeni Stasysovým kolegou z bydlení na nádraží. Bylo sedm hodin. Vlak odjížděl v sedm padesát jedna. Cesta nebyl nijak zajímavá. Já, ač po noční jsem nespal, Stas, ač po krátké noční, spal. Předem upozorňuji, že jsem věděl kam chci, ale přesné informace jsem zjišťoval až na místě. Jako například kde je nějaký kemp, jak je co daleko a jestli tam něco jede. Dojeli jsme do města Windermere. Lake District je pověstný deštivým počasím. Nám ale přálo štěstí a celý týden před výletem bylo krásně. Ve čtvrtek dokonce jeden z nejteplejších dnů v roce. Krátce po příjezdu do Windermere jsme však zjistili, že si z nás štěstí jen udělalo nahoráznou pr...., vy víte co. Hned jak jsme vystoupili z vlaku, začalo pršet. Z Windermere jsme jeli autobusem do městečka Grasmere. Tam jsme se dozvěděli, že nejbližší kemp je přes hory asi sedm kilometrů. Ještě taková vsuvka ke Stasysovi. Nemyslím to nijak zle, jen mám pocit, že necestuje moc často. Hlavní problém je orientace. Ať jsme přijeli kamkoli, neustále chtěl chodit na opačnou stranu než já a v devadesáti procentech se mýlil. Například v Grasmere neustále ukazoval, že do centra pro nějaké informace musíme na stranu, která byla opuštěná a kde nestál jediný domek. No, bylo to takové zpestření cesty. Vyrazili jsme tedy do kempu. Hned jak jsme opustili městečko, začalo opět pršet. Ono tedy nikdy nepřestalo, ale většinou to bylo jen takové lehké mrholení, které se semtam prolnulo s větším, někdy i pětiminutovým deštíkem. Vstoupili jsme do lesa a vydali se překročit hory k našemu kempu. Já jsem měl na sobě triko s dlouhými rukávy a vestu Directalpine (zakoupená v Hudy sport Olomouc). Říkal jsem si, že to bude jen obyčejný pětiminutový deštík. Po hodině a půl chůze jsem se rozhodl, že se z těch mokrých věcí převléknu až ve stanu. Dorazili jsme do vesničky Chapell Stile, kde se měl nacházet náš kemp. Našli jsme hospodu a tam jsem ze sebe shodil aspoň triko a oblekl si Icebreaker (zakoupený v Hudy sport Olomouc). Po vstupu do hospody přetalo pršet, tak jsme se rozhodli, že si dáme čaj a vyrazíme postavit stan. Když jsme začli stavět stan, začalo pršet. Už jsem se i omluvil Stasovi, že cestuje s nehorázným smolařem. Po postavení stanu jsme si na tři hodiny odpočinuli, uschli jsme a vyrazili na procházku po okolí. Dali jsme si kávu a bylo nám dobře. Po návratu jsme si uvařili polívku a klábosili se sousedy ve stanu. Ptali se nás, kam máme zítra namířeno, tak jsme jim řekli že na Scafell Pike a pán se na nás tak podíval (z toho pohledu jsem pochopil, že má Lake District v malíčku a to podle mě levé nohy) načež pozvedl obočí a zeptal se: "Na Scafell Pike? Odtud?" Bylo mi jasný že nasledujícího dne se pekelně zapotíme. Stasys asi taky pochopil a tak si šel lehnout. Já jsem se šel ještě projít z hlučného kempu směrem na západ, k horám. Ušel jsem asi kilometr a půl a začalo se stmívat, tak jsem si sedl na kámen a díval se k horám. Jejich vrcholky, obalené do páry z odpoledního deště volaly po zdolání. Všude byl klid, jen v dálce houkala sova. Nad hlavou mi lítali netopýři a všechno vonělo deštěm, bylinkami, potokem, horami a čistotou. Nad jednou horou se objevil poslední oranžový mrak, kterého se ještě dotýkaly paprsky zapadajícího slunce, zatímco se všechno kolem halilo do tmy. Den pomalu usínal. Seděl jsem na kameni, dokud i poslední mrak nezčernal a noc nepřevzala vládu nad krajem. Tmavou nocí jsem se pak vrátil do kempu a několik minut jsem ještě postával před stanem a díval se na západ. Na směr zítřejší cesty.

Ráno jsme vstávali asi kolem půl šesté. A hle, druhá závada. Při rozepínání stanu mi praskl můj úplně nový zip na mém úplně novém stanu. Ale ani tato maličkost mě nezarmoutila. Prostě vrátím i stan a hotovo. Jen už si nikdy nekoupím značku Vango. Uvařili jsme čaj a posnídali. pak pro vodu, sbalit a hurá na cestu. Tak nějak jsem věděl kam máme jít, ale úplně jistý jsem si nebyl. Ono to půjde bez mapy těžko, i když tady je všechno značené cedulkami a na horách jsou mužici. Začátek cesty byl veselý. Zjistil jsem, že Stasys je kříženec (kromě Yettiho a buldozeru) ještě s kamzíkem a blechou. Neustále poskakoval z kamene na kámen. Já jsem funěl s batohem na zádech za ním, zatímco on si užíval každý svůj krok. Tu a tam se nečekaně zastavil, aby mi ukázal nějakou maličkost na horách, které si všiml a kterých je na takových horách všude víc než dost, čímž mě vyvedl z rytmu a pak zase během chvilky odběhl. Skláněl se nad kdejakým potokem, nořil do něj svou litevskou hlavu a vysloveně hltal okolní krajinu plnými doušky. On ani nevypadal jako horák, ale jako.......... jako.......... já ani nevím, mrkněte se na fotky. Kšiltovku, mikinu, riflové kraťasy vlastní výroby a diskotékové boty. Ale cesta nám mile ubíhala. Dokonce jsme cestou od kohosi, kdo se právě vrátil ze Scafell, obdrželi jednu mapu, neboť oni jich měli asi sedm stejných. Taky nám dali dvě jablka a dvě müsli tyčinky. No hned se šlo líp. Po hodině cesty jsme došli po Rossett Pike a tam už jsme museli nahoru (fotky s popisem najdete na http://elkondor.rajce.idnes.cz/Scafell_Pike/). Jak jsme se dostali nahoru na Rossett nevím, jen si pamatuju, že to bylo neskutečný. Přímo se jít nedalo jak to bylo kolmý a po vrstevnici se taky nedalo, jak to bylo členitý a kolmý. Cesta nahoru sice vedla, ale něco tak příšernýho jsem snad ještě nešel. Všude jsou udělaný kamenný schody. V polovině kopce jsem předal Stasovi batoh a dál jsem umíral lehčí. Stasys nasadil tempo a podle mě i litoval, že s sebou musí vláčet takovýho lenocha, jako jsem já. Já jsem nijak nereagoval a tím myslím na nic. Světlo, tma, zima či teplo. Všechno mi bylo úplně ukradený. Jen jsem zíral před sebe, pot ze mě lil a v údolích zvedal hladiny potoků. Po úmorném stoupání jsme dorazili těsně pod vrchol Rossetty. Hned za tím bylo klesání a překrásné horské jezírko. Než jsem se stačil pokochat krásnou a podělit se o ní s kamzíkem Stasysem, tento seběhl ze svahu. Stačil jsem jen zaslechnout Koupání. Myslel jsem, že jsem se přeslechl a že mám nějakou horskou nemoc z nedostatku kyslíku, potu a energie. volný krokem rozvážného horáka jsem sešel k jezírku a hledal Stase. Našel jsem jen batoh a jeho věci. Instinkt z amády mi napovídal, že se tu něco děje a nelhal. To horské zvíře se koupalo v jezírku. Tak jsem zjistil, že Stasys je ještě navíc křížený s ledoborcem. Po báječné koupeli jsme pokračovali v cestě. Plahočili jsem se chvíli dolů, chvíli jsme stoupali, chvílemi jsme mizeli v mracích a chvílemi vítr vyčistil celou krajinu, takže bylo vidět na celý Lake District. Po další hodině a půl jsme se dostali pod Scafell Pike. Vystoupili jsme na vrchol, na který se škrábali další hoši přicházející z protisměru. Zeptal jsem se, jen abych se ujistil, jestli to je Scafell. No naštěstí jsem nebyl moc vysoko, tak mě to spadnutí na prdel ani nebolelo. Asi už tušíte. Správně. Nebyl to Scafell Pike. K němu nám chybělo ještě jednou sejít dolů a pak znovu výstup, tentokráte už opravdu na Scafell. Když jsme sešli z Broad Crag, zafoukal vítr a odhalil cestu na vrchol Scafell. Několikrát jsem se zeptal Stasyse, jestli se mu tam opravdu chce a že tam nemusí pokud nechce a já že zůstanu ze solidarity s ním. Bohužel se mu chtělo a tak jsem šel, já blbec, ze solidarity s ním. Pokud máte možnost vidět mé fotky, tak víte, jak cesta na vrchol vypadá. Ostatní to ani neotvírejte, jinak zašedivíte hrůzou a po dobu šesti měsíců nebudete moct vyslovit jiná slova než Scafell Pike a Hrůůůůůza. No, řekl jsem si, že když už jsem tu, tak prostě dojdu nahoru za každou cenu. Pustili jsme se tedy do závěrečného stoupání. S láskou jsem vzpomínal na Rossett Pike a na příšerné a nekonečné schody. Když jsem zdolal nejhorší úsek a přede mnou se nacházelo už jen nepříliš prudké stoupání, vydechl jsem úlevou a pomalým, jistým krokem jsem se blížil k cíli své cesty. Všechno kolem se halilo do mlhy, foukal ukrutný a studený horský vítr a všichni se pomalými kroky sunuli k vrcholu. Najednou mě předběhl, mylsím že to byl chlap, s tou mlhou a s jeho rychlostí si mé oči nedokázaly poradit. Zaregistroval jsem kraťasy, tílko a kompas. Ten, s prominutím, psychopat, vyběhl na nejvyšší horu, tam se rozhlédl kudy zase dolů a zmizel v mlze. Podle mě to byl horský skřet, který tam běhá a bere lidem chuť do výstupu i do života. V mém případě se mu to podařilo. Nešťastný jsem se zhroutil na zem a usedavě plakal. Přehraboval jsem kameny a hledal nejvhodnější tvar, kterým bych si uštědřil ránu z milosti. Nakonec přišel jiný skřítek se Stasysovou čepicí a ptal se mě proč pláču, tak jsem mu to vysvětlil a on mi poradil, že takový kámen je asi o padesát metrů výš a že ten je úplně nejlepší. Skřítek mě vzal za ruku a řekl že půjde se mnou. Došli jsme o padesát metrů výš. Chtěl jsem se skřítka zeptat, který že je to kámen, ale skřítek se jen usmál, pokýval hlavou a zmizel. Místo něho se přede mnou zjevil Stasys a nechápavě na mě čuměl. Utřel jsem si oči a konečně se rozhlédl. Pak jsem vystoupil na nejvyšší místo a s chutí jsem na celou horu zařval: "SCAFELL PIKE JE DOBYT". Všichni na mě nechápavě koukali, ale pak se usmáli a pokračovali v občerstvování. Marně jsem hledal skřítka. Vím, že tam někde byl a díval se na mě. Vedle něj seděl ten skřet s kompasem a oba se pochechtávali. Zkontrolovali jsme čas. Z kempu jsme vyrazili v půl sedmé, na vrchol nejvyšší hory jsme dorazili v jedenáct hodin. Tak jsme si dali se Stasysem čokoládu, něco málo jsme porozdávali kolegům horákům a vydali se na sestup. Cesta dolů bylo peklo na druhou. Hned po prvních krocích mi bylo jasný, že mě budou bolet kolena. Navíc mě trochu trápil Stas. Neustále mi vysvětloval, že nemusíme jít stejnou cestou zpátky. Bylo nemožný mu ukázat, že se mýlí. Vlastně jistým způsobem měl pravdu. Na Scafell Pike vedou dvě cesty. Jedna od západu a jedna od východu, po které jsme přišli my. Ano, mohli jsme se vydat západní směrem, ale celý náš výlet by se tímto o několik týdnů prodloužil. Cestou zpátky jsme si akorát ohřáli konzervu s lečem a pokračovali v sestupu. Hned na začátku cesty se mnou přestali mluvit kotníky a pravé operované koleno. Levé koleno se mnou naoapk komunikovalo celou cestu. Tolik nadávek jsem neslyšel ani nepamatuju. U Stasova koupacího jezírka jsme narazili na dva klučiny, kteří mě požádali, jestli bych jim neudělal fotku. Z přízvuku jsem poznal, že to nejsou angláni, navíc byli oblečení jako rozumní lidé. Zeptal jsem se odkud jsou a jeden z nich mi říká: "from Czech republic". Tak jsem se jen usmál a říkám mu: "No ty vole a to to nemůžeš říct česky?" Tak jsme chvilku pokecali. Prý tu byl jako au pair a už končí, tak si půjčil auto, zavolal bráchu a cestuje před návratem domů. Bylo fajn potkat na nejvyšší hoře kluky z domova. Rozloučili jsme se a kluci vyrazili dobýt Scafell. Dál se toho moc nestalo. Sestoupili jsme pod Rossett a klidným Stasysovským krokem, asi tak deset kilometrů na vteřinu jsme se vrátili do kempu. Naprosto unavení jsme zalehli a usnuli. Po probuzení byla samozřejmě polévka a pak opět spánek. Nakonec jsme usnuli oba a spali až do rána, protože bylo třeba vtávat časně, neboť Yettobagrokamzíkoblecholedoborec musel v neděli večer do práce. Usínal jsem s informací od obou kotníků i kolen, že o nich od návratu z vrcholu budu nějakou dobu vědět, ale že se mnou stále nemluví. Ráno jsem vstával později než Stas. Bohužel jsme vstávali do deště. Stas uvařil čaj, dali jsme lehkou snídani a začli balit. Kemp jsme opustili ve čtvrt na sedm a zamířili jsme do Ambleside. Stasys opět nabral své tempo a já jsem opět funěl za ním. Moc nepršelo a tak nám cesta dobře ubíhala. O kolenou jsem rozhodně věděl. Do Ambleside jsme dorazili krátce po čtvrt na osm. Celou cestu na mě ten chlapec musel čekat. Už jsem i začínal mít komplexy, že jsem vážně líný. Jenže když jsme se stavili do čajovničky na pořádnou snídani a Stas mi podla svůj batoh na uklizení do kouta, věděl jsem proč jsem pomalý. Já s veškerou výbavou jsem měl zhruba dvacetikolvý batoh. Stas měl v batohu miniaturní spacák, karimatku tepláky a mikinu, sumasumárum pět kilo. Kdybych chtěl, hodím mu ten batoh do Leedsu, ať se s ním nemusí dál "vláčet". Ale já jsem nechtěl. Jen ať se dře. V Ambleside jsme zjistili, že nám nejede autobus skoro dvě hodiny, tak jsme bohatě posnídali a popili kávičku. No nebudu to prodlužovat. Zpátky ve Windermere jsem zjistili, že zrušili dva příští spoje na Manchaster. Tak jsem hledal nová spojení. Dostali jsme se do Kendalu a odtud bylo ještě třeba jet do Oxenheimu. Ale vlaky které jezdí z Kendalu jedou ze směru Windermer, a ty byly zrušený. Naštěstí jsme potkali na nádru kluka, který jel do Londýna a spěchal na vlak, tak zavolal taxíka a jeli jsme všichni tágem. Ani po nás nechtěl peníze. Až na tohle překvapení nám cesta uběhla v poklidu a my se šťastně vrátili domů.

Co říci závěrem. Stas si určitě odpočinul od mé orientační přemoudřelosti, ale já jsem mu i tak vděčný, že se mnou jel. I přes drobné závady na výstroji a na dopravě, která zpestřila náš poslední den, jsem si výlet užil. Lake District je krásný místo a určitě se tam zajedu ještě někdy podívat. Kdo máte rádi hory a budete v Anglii, neváhejte a vyražte tam.

Sesumírováno. Celkový počet kilometrů za víkend - 53

v pátek - 8

v sobotu - 35

v neděli - 10

Výška Scafell Pike - 977 m nad hladinou moře

Z materiálu zakoupeného v Anglii vydržel jen vařič a čelovka

Z materiálu zakoupeného v Hudy vydrželo všechno i po tolika letech

S mimokasínovou vložkou se s Vámi loučí Kondor.

Pokračování k číňanům

Vrátíme se k čínským babičkám a dědečkům. Tito zákazníci nemají ve zvyku dávat tipy formou hotovostních žetonů. ale pokud jim dáváte dobré karty nebo pokud si myslí že si vás tím koupí a vy jim budete dávat dobré karty, obdarovávají vás čínskými bonbóny. Tato hmota, která se skládá z ovocných esencí, plastelíny a špetky tygří masti, je jediným tuzérem, který jsou číňani důchodového věku schopni obětovat. Vlastně spíše babky mají napěchované kabelečky pochutinami tohoto druhu. Nezřídka se objeví v jejich rukách i cosi na způsob sezamové tyčinky, ale to musíte dávat jooo dobré karty, aby jste měli to "štěstí" něco podobného dostat. Když dáváte dobré karty, dostáváte hodně cukroví (někdy i tři). Už jsem měl ale to štěstí, že jsem dostal ovocnou plastelínu ještě před tím, než jsem rozdal karty na tříkaretním pokru (jedna z nejoblíbenějších her čínských). Odložil jsem si bonbónek na stůl, že si ho při odchodu na pauzu vezmu, jelikož nemáme kapsy u uniformy. Já nešťastník jsem však rozdal pekelné karty, načež babka zamumlala cosi tak naštvanou čínštinou, že jsem byl rád, že jí nerozumí. Znechuceně odhodila karty na stůl, sáhla pro můj bonbón, ukázala, že si ho bere a dodala k tomu opět sáhodlouhou větu, ze které jsem pochopil, že už od ní nikdy žádný bonbón neuvidím a odešla od stolu. Ach Betty. U nás by jistě získala přezdívku Lakomá Betty. Věčně poukazuje na to, že nemá peníze a kolik už prohrála, přičemž tahá z peněženky jednu dvacku za druhou.  Mezi další oblíbené číňanky patří Jenny. Všimněte si anglických jmen u postarších Číňanů. Je to pro zjednodušení oslovení. Je jednodušší oslovit čínskou babku Betty, než Xio Pfung Chao-Li. Některá jména jsou tak složitá, že nejdou napsat do počítačové databáze a počítače pak na dlouhou dobu kolabují a odmítají pracovat. Vrátíme se k Jenny. Jenny je moc fajn osoba. Bude jí kolem padesáti, ale jako jedna z mála mluví velmi dobře anglicky, takže konverzace s ní je mnohem jednodušší. Peněz má jak želez a neustále hraje všechny hry v kasínu. Bohužel jsem se stal jejím velkým oblíbencem, tudíž zásadně upřednostňuje hry, které dealuju já. Ne že by mi na stole nějak vadila, je to příjemná společnice se kterou je legrace i když prohrává. Největší problém spočívá v tom, že mě neustále navštěvuje přesně v době, kdy mě opustil poslední zákazník, já mám možnost přiklopit žetony a dát si chvilku pauzu postáváním na prázdném stole. Ne. To je nemožné, pokud je v kasínu Jenny. Ale ani pro toto se na ni nezlobím. Je to opravdu jeden z mála zákazníků, které v kasínu vídávám rád. Dokonce mě má tak ráda, že mě, Ann (inspektorka a Jennina nejoblíbenější osoba v kasínu) a Carlu (servírka a třetí nejoblíbenější postava, protože druhý jsem bezesporu já) pozvala na večeři. Ještě k ní tedy nedošlo a já si nejsem jistý jestli bych šel, ale jako gesto náklonnosti je to milé.

Čínští zákazníci a mluvím stále o čínských starších, mají jednu nevýhodu. Jsou cítit. Ne všichni, ale hodně z nich je. Tady je třeba říct, že převážně muži. Mezi takové, kteří jsou cítit, patří Charlie. On není ani tak cítit, jako že prostě smrdí a to tak, že když sedí u vašeho stolu, tak máte co dělat s mdlobami. Podle mě bych krupiérovi povolil, v případě Charlieho u stolu, sedět na barové stoličce nebo aspoň podepřít ze všech možných stran klacky a tyčemi, aby jste se nekáceli pod stůl. Je mi jasné že na tom starší nemají kolikrát ani vinu, ale pokud vím že smrdím, tak nechodím do veřejných prostor. Ale to by zase bylo omezování a diskriminace zapáchající menšiny (díky za tu menšinu). Charlie rád hraje BJ. Podle mě nejvíc nežádoucích esencí vychází z Charlieho úst. Tento otvor v obličeji, který je plný mezer po chybějících zubech, je řídce vybaven několika zčernalými zuby (vhodné pro pravěkou hru v děravý zub z druhé kapitoly). Charlie je navíc posedlý neustále se šťourat jazykem ve vzniklých mezerách po zubech a odhaluje tím vše, co jeho ústní dutina nabízí, čehož není, krom zápachu a poloprázdna, moc. Možná se tento článek zdá nechutným, ale zkuste si představit, že vám takovýto zákazník sedí u stolu. Pro naše zaměstnanecké dobro je třeba říct, že Charlie asi prezidentem této skupinky zákazníků a jen málokdo se mu podobá.

Tolik k čínské staršině. No a co mladí? Jelikož mají číňané hazard v krvi, do kasína chodí hned jak je jim to umožněno věkem. Peníze na hry mají od rodičů, kteří podnikají nebo z vlastní, převážně nekalé činnosti.  

Zákazníci a různé příklady

Zákzník se dělí v první řadě na: Mám peníze nebo Nemám peníze. Ti se pak dále dělí a poddruhů je nepřeberné množství. Jako příklad můžeme uvést z první kategorie Mám peníze například závislák, hloupej, nervózní, klidnej, arogantní, tichej, stereotypní, pan nejvíc nejdůležitější. A stejné je to i se zákazníky, kteří nemají peníze.

Dále dělíme zákazníky podle barvy pleti. Nejvíc zákazníků  je zřejmě z Anglie, ale těm šlapou na paty zákazníci z Číny, Indie, zemí blízkého východu. Také se po kasínu pohubuje hodně afroangličanů, afrofrancouzů a prostě černochů. Což vlastně není nic neobvyklého. Lidé všech barev se potulují po celé zemi a jelikož i kasína jsou po celé zemi, není zvláštností že se kasína hemží barvami.

Jelikož můžeme nakombinovat zákazníky podle všech výše uvedených možností, uveďme nějaké příklady.

Číňani. Číňani jsou lidé, kteří milují hazard. Dokážou hrát všechno, o všechno, kdykoli a kdekoli. Číňani mají peníze. Mají tu obchody a kšeftují se vším možným. V kasínech dokáží trávit desítky hodin. I když třeba nemají peníze, postávají u stolů a kochají se hazardem. Takových je však málo.

Mou favoritkou v kasínu je Mo. Je to stará číňanka, které je už přes devadesát let. Kasíno navštěvuje skoro každý den (jako většina číňanů). Mo je však poklad. Chodívá hrát ovocné automaty a semtam se staví na BlackJacku či tříkaretním pokru. Na sobě má tradiční čínský oděv který nosila jako třináctiletá. Tehdy byla pravděpodobně trochu menší a tak jí maličko koukají kotníky. Neustále povykuje a stěžuje si na každého dealer, který jí obere o jejích dvacet liber. jenže ono si to mumlá ve čínštině s mandarínským dialektem, tu a tam se mihne kantonské slovíčko. No prostě poklad. Když jde kolem vašeho stolu, tak na prstech obou rukou ukazuje kolik už prohrála a k tomu vám vykládá na které mšině, jak dlouho hrála a že už tam nepůjde a vy ačkoli jí nerozumíte ani zbla, tak se musíte smát. To, že se jí smějete, jí urazí a ona na vás vyštěkne nějaké kletby o démonech a jde si něco zahrát. V kasínu jí ale skoro všichni mají rádi. Tím skoro je myšleno, že jí má rád každý z personálu, ale mezi čínskými babkami panuje nevraživost jako mezi všemi babkami stejného národa. Stačí aby Mo přišla ke stolu na BlackJack a už se ostatní babky odklánějí a šepatají si a je na nich jasně vidt, jak je otravuje její přítomnost. Není to ale jen Mo. Babky drbou a pomlouvají jedna druhou i s dědkama, takže neustále pozorujete, jak někdo není vítán u stolu a jak je mu to dáno najevo. Ale pro nás je to zpestření směny. Když už jsme u těch starších návštěvníků. Málokdo ze starších má opravdu peníze na velkou hru, takže si chodí zahrát za pár desitek liber. Čínské babky chodí každý den. Když jsem přijel, tak kasíno zavíralo v šest ráno a otvíralo v poledne. V půl jedné bývalo kasíno plné čínských důchodců, kteří hrávají Mahjong, ruletu a BlackJack. Teď máme nonstop, takže kasíno se vyprázdní kolem sedmé osmé (podle dne v týdnu) a začne se plnit kolem jedenácté (myšleno ráno). Pro mě, jako pro dealera, je to únavné. Jejich neustále stejné sázky jsou peklo. Na ruletě si vymění deset liber za dva sloupce žetonů (40 ks) a to rozdělí po stole tak, že každý spin vyhrají 34, 35, 52 a někdy 69 žetonů (to ale jen vyjímečně, tak jednou za dvacet spinů neboli roztočení kuličky). Nejhorší je že jsou malé a nedosáhnou na celý stůl, takže vás neustále žádají o umístění žetonů. Jenže s jejich lámanou angličtinou je to taky dřina, takže po hodině na ruletě si připadáte strhanější než po deseti hodinách na velké hře. Stejné je to na BJ (BlackJack). Tam hrají své minimum na box, což jsou dvě libry a tak dokáží sedět celý den a nakonec odejít s dvackou v plusu. Jejich komentáře u hry jsou také zábavné. Už když si mění dvacku a chtějí dva five (pětilibrový žeton), tak si žádají tů faja (two fives). Když mají eso nebo jedenáct a potřebují obrázkovou kartu na BJ nebo dvacet jedna, tak kříčí KUNDŽAJ. O umístění sázky na ruletě ani nemluvě, neboť tam je teprve kombinací.

K číňanům v kasínu je toho hodně, tak budu další příklady udávat průběžně, ale jako základ k pochopení jejich závislosti na hazardu to zatím stačí.

Lidé v kasínu

Na prvním místě je však třeba zmínit, proč jsou kasína.

Lidé po celém světě jsou tvorové hraví a soutěživí. A tato soutěživost přerostla v hazard. Co všechno to slovo obsahuje. Je to směs zábavy, snadného výdělku a především adrenalinu, který lidé milují. Kde chcete nabrat víc adrenalinu, než v kasínu? Ani skok padákem bez padáku se nevyrovná adrenalinu vyprodukovanému při hře, kde jste vsadili úplně všechno na jedno číslo na ruletě. Barák, auto, manželku a děti, peníze od lichváře a od mafie. to všechno je ve hře a vy netrpělivě sledujete, jak se točí kulička v ruletě, jak zpomaluje a poskakuje po číslech. Je to to vaše číslo?

Několik let jsem pilně studoval archeologii a podařilo se mi dokázat, že hazardovali už lidé v pravěku. Jistý druh Homo, konkrétně homo hazardus, hrál o nejlepší kus masa z ulovené zvěře. Jednalo se o hru, kdy hráči z kmene hodili na zem zkažený zub(jakýkoli a kohokoli). Tento zkažený zub obsahoval díry po kazech a hráči, ač neuměli odmocniny a mocniny a dokonce ani zlomky, velmi dobře poznali, která strana zubu je nejzkaženější a tudíž kdo vyhrál. Tato hra je jistým způsobem předchůdce kostek. Ale v pravěku nebyl tento způsob výhry bohužel právoplatný, jelikož hra často /většinou (pořád)/ nebyla pod dohledem státního notáře, docházelo často k nemilým projevům prohrávajících hráčů, kteří nesnesli prohru a tudíž maso z lícních kostí a tak si maso z kýty vyhráli také oblíbeným způsobem, kyjem Postupem času se přestávalo hrát o potraviny a začalo se s něčím zajímavějším. Peníze neboli oběživo. Jsem zastáncem teorie, že se penězům začalo říkat oběživo po tom, co vznikl hazard. Profesor Jean Paul de Šánzelizé z Pařížské university si však myslí, že oběživo se penězům říká proto, že peníze obíhají svět. Snažil se potvrdit svou teorii tím, že si od státu vyžádal na svůj průzkum milion EUR v pětieurových bankovkách, každou bankovku podepsal a vyzval na ní všechny, komu se dostane do ruku, aby se na ní podepsal také a tím se zjistí, kde všude bankovka obíhala, až se mu zase dostanou zpátky do ruky. Zatím se mu jich vrátilo šedesát dva.Většinou s adresou kasína ve kterém byla. Čili profesorův výzkum neparně potvrzuje mou teorii. Takže závěrem je třeba jen zdůraznit, že kasína vznikají z důvodů zábavy spojené s výdělkem.

Hazard tu prostě byl, je a bude.

Tak proto vznikají kasína. Lidé prostě milují hazard a všechno co obsahuje

Do kasína chodí různé typy lidí. Jsou odlišní důvodem návštěvy kasína, způsobem hry, barvou pleti či rasou. Základní dělení lidí v kasínu však je: ZÁKAZNÍK a ZAMĚSTNANEC.

Zákazník

Zákazník je osoba, bez které by kasíno působilo prázdně, smutně a jednoznačně nevýdělečně. Zákazník navštěvuje kasíno z důvodů zábavy, výdělku či choroby zvané Gamebling. Žádný zákazník nejde do kasína s plánem prohrát. Pokud se stane, že zákazník pohraje, pak je dělíme dle důvodů návštěvy. Ten, který prohraje a odchází s hlavou vztyčenou a s klidem, je zákazník, který přišel za zábavou. Pokud takto neodchází, tak je to zbytek. Zákazníků, kteří chodí za zábavou, je ale málo. Většina trpí představou, že přijdou do kasína, zbohatnou a půjdou domů. No ale teď pravdu. Každý zákazník je určitou kombinací všech důvodů uvedených výše, nikdo neodchází s hlavou vztyčenou, pokud prohraje. Jen to někteří nedávají tak najevo. A ruku na srdce, koho z Vás by nenaštvalo, když přijdete za "zábavou" a odejdete o sto liber lehčí? Zákazník je osoba která navštěvuje kasíno v kteroukoli dobu a hraje různé hry. Odměnou mu je možná výhra nehorázných částek. Zákazník je osoba společenská. Zaměstnanci jsou rádi když mají zákazníky. Já osobně, být majitelem kasína a nemít zákazníky, tak to kasíno radši zavřu, protže bez zákazníků by to nebylo ono.

Zaměstnanec

Zaměstnanec se ve velké míře podobá zákazníkovi. Zaměstnanec je osoba, která také navštěvuje kasíno. Tyto návštěvy jsou však, na rozdíl od zákazníka, přesně dané. Také zaměstnanec hraje hry v kasínu. Zaměstnanci je však odměnou, nikoli možná výhra, nýbrž finanční obnos v podobě takzváné výplaty. Také komunikace je nedílnou součástí. Zaměstnanec musí komunikovat s podnapilými a mnohdy i hloupými zákazníky, kteří trvají na komunikaci. Tato komunikace je často nemožná, neboť v hlučném prostředí kasína podbarveném reprodukovnaou hudbou, je zhola namožné komunikovat s podnapilými zákazníky a to i pokud nemáte před sebou jazykovou bariéru. Zaměstnanec je naprosto oddaný své práci a často se stává, že nemůže bez své práce být, tak aspoň navštěvuje kasína konkurenčních společností, aby byl neustále v kasínu. Z takovéhoto zaměstnance se pak stává zákazník. Tímto způsobem získává zaměstnanec také zkušenosti z opačné strany stolu a uvědomuje si náročnost své práce, kterou bezmezně miluje.

Závěrem: Svou teorii o oběživu jsem vymyslel na základě zkušeností z kasína. Zákazník je osoba, která hrou umožňuje společnosti výdělek. Tento je potom spolčností rozdělen mezi zaměstnance. Z těchto zaměstnanců se mimo pracovní dobu stávají zákazníci, kteří umožňují jiné společnosti platit své zaměstnance, kteří se po pracovní době stávají zákzníky a umožňují další společnosti platit zaměstnance. Peníze proto obíhají převážně v kasínech, takže tady je jasně vidět, že Jean Paul je úplnej magor a jeho teorie je k ničemu.

Bylo nás 6

Do Leedsu jsme přiletěli 17. března. Já, Lukáš, Tomáš, Helena, Pepa a Aleš. Na letišti na nás čekala naše instruktorka pro trénink a jeden manažer. Naložili nás do minibusu a rozvezli po bytech. Já jsem bydlel s Tomášem a Lukášem. Na bytě jmse měli ručníky, peřiny a jedno povlečení. Pro mě důležitá a krásná Kuchyně, jinak ten byt byl nudle s úzkýma schodama, dvoupatrový a poloprázdný. V místnostech byl základní nábytek. No ale naše nadšení (teda aspoň moje) bylo velké. Konečně jsme tu. Čeklai jsme na to dost dlouho. 

Po ubytování nás vzali do kasína. Tam jsme měli zdarma večeři a seznámování s chodem kasína a jak to tak nějak bude s námi dál. Takže jsme se dozvěděli, že nás čeká ještě nějaké papírování a nějaké testy. Tomu jsme se plně věnovali další čtyři dny. Bylo to peklo. Dostali jsme kódy pro vstup do práce. Do práce nemůžete jen tak přijít když nepracujete a jít se třeba podívat, co máte za směny. To musíte pěkně zůstat na recepci, obvolat manažera a ten si rozmyslí, jakým způsobem můžete zjistit danou informaci no a navrhne pro vás to nejlepší řešení. U nás kdysi fungovali a snad ještě fungují píchačky. Tady si zadáte kód při vstupu a při odchodu. Jó západ.

Vyplňování papírů a testy a všechno možný není zábava. Jen jedna zvláštnost se mi přihodila. Jsem tak nějak zvyklý mít u sebe neustále batoh. Mám v něm propisky, sešit na poznámky, svačinu, slovník, nabíječku na mobil. No prostě samé důležité věci. Jednoho dne jsme dělali zase papírovou práci a měli jsme si odložit bundy do kanceláře. No a já jsem si vzal batoh s sebou zpátky ke stolu. CHYBA. Během patnácti minut přišel náš manažer z letiště a demonstroval na mě a na Heleně jak to chodí s lidmi kteří nedbají na zákazy v kasínu. Zavedli mě a Helenu do kanceláře a chtěl po mně abych mu ukázal, copa že to skrývám v batohu. Bál jsme se, že mi chce sníst svačinu, tak jsem ji úmyslně nechal až na konec. Naštěstí mě v polovině zastavil a sdělil nám, že toto je běžný postup při kontrole zavazadel zákazníků. Dále že by nás musel požádat, aby jsme se vysvlékli, jestli někde neskrýváme zbraně nebo co. No nepochopil jsem ani deko. Má obhajoba, že v něm mám důležité papíry z nově zařízeného účtu v bance a všechno ostatní potřebné pro dnešní den (o svačině jsem se nezmínil) padla na neúrodnou půdu. Tak jsme omluvili a poděkovali za ukázku. Pak jsem nad tím přemýšlel a zjistil jsem, že je to holý nesmysl. Pravdou zůstává, že se do kasína nesmí s batožinou. Leč dámské kabelky jsou vyjímkou. A když se tak při hře dívám na některé dámské kabelky, do kterých by jste schovali nejen pistoli, ale i houfnici (a tím myslím smohybnou houfnici na tankovém podvozku) nebo rotační kulomet i s přidělaným vrtulníkem, tak si říkám, že to prostě mají v kasínu podchycený.

Takže to by bylo papírování, zrození účtu, seznamovačka s firmou, s kasínem, vyfasování uniform (viz. foto). Teď už jen několik odchylek při hrách a hurá na stoly (to je jen krupiérský hantec, to neznamená, že bysme hopsali po stolech, ale myslí se tím dealování). Odchylek tu nemají moc. jen na Black Jacku mají trochu jinou dopňkovou hru, jinak je to stejný jako jsme se to učili. Takž jak by řekl krupiér HURÁ NA STOLY.